A nechce sa mi. Už nemám teplotu ale mám pocit akoby mi tie lieky vymyli modzok. A nevládzem (takto sa cítia 90-roční? No diky čáu, hádam umrem tak okolo padíka), som extrémne pomalá (a vy čo ma poznáte a viete aká pomalá som aj keď som zdravá, tak si to ešte znásobte, vydeľte, alebo toto...derivujte, či čo, ja sa v matike vyznám asi ako ehm...vo fyzike), napríklad pomaranč som si dnes lúpala asi pol hodinu.
A nemám jedlo a keby som aj mala, nechce sa mi variť, ale nechce sa mi ani ležať lebo už mám preležaniny. A stále ma otravuje kráľ lemurov, v ktorom sa prebudil materinský cit, asi. (Včera mi nechcel dovoliť jesť moju vlastnú ryžu, lebo vraj potrebujem pestrejšiu stravu. Kks, čo je on, babka bylinkárka, strýko feťák, či nejaký daktr? Leda tak daktr lóve...by bol rád, ale neni ani to.)
A nerobím nič, iba sedím a čumím na notebook a počúvam zvonka apokalypsu (ne, tu nemóže len tak normálne pršať, tu musí ešte aj hrozitánsky fúkať, to by ste museli počuť, tie zvuky) a vietor naráža do okien až cítim prievan. Hnus. A strach. V Luxemburgu. Vlastne v Esch/Alzette. Ó január, ty si ale kokot.
Chcem ísť k mamééééé!
2 komentáre:
jo no ta apokalypsa včera byla na posran, jsem si triumfálně vytáhla svůj nový deštník, ušla jsem 5 kroků a zjistila že jestli přes ten dementní vítr nechci z deštníku udělat satelit tak prostě půjdu bez deštníku :D
Kokotská búrka bola aj v Kodani.
Zverejnenie komentára